Květ Skály (ukázka)
Neplakala, protože byla vychována ve Skále. Ve Skále, kde železný prut patřil k běžným výchovným prostředkům, kde trest mučení už nikoho neděsil, kde nováčci vyplakali a spolykali všechny slzy, které jim byly pro život vyměřeny. Neplakala, protože věděla, že pláč je zbytečný. Klan se nikdy nestavěl za své žáky. Prostě jim jen předal všechno vědění, kterým disponoval, zaklínadla, která zahrnovala i ty nejpochybnější cesty a prostředky, které nikdy neměly být použity. Bičem a žhavým železem vtloukl do jejich podvědomí Slova, která ovládala Síly, Slova, která manipulovala lidskou vůlí a Slova, která rozsévala Smrt. A L´Rune byla dobrou žačkou Klanu, pro kterou vybočení z Řádu bylo nemyslitelné. Byla jednou z mála žen, které přetrpěly výuku, dlouhých deset let bolesti, půstů a věčného mlčení, deset let polykání jedů, odpíraného spánku, potlačených výkřiků, let kdy jedinou úlevou byly těžké pitky, rvačky a orgie, po kterých nutně následovaly kruté tresty.
L´Rune se připravovala na smrt. Uvězněná v pověstných Šedých sálech, místě, kde se magie tříštila o hladké stěny pokryté vymítacími runami a zanechávala jen pach okysličeného vzduchu, se zápěstími rozedřenými ostrými stříbrnými pouty, počítala hodiny, které ji dělily od pozemského konce. Neuvažovala o vině. Prostě jen použila svá kouzla tak, jak ji to celé roky učili. Ztratila už dávno pojem o bolesti, o lidské bolesti, zapovězené vášni, tak přísně zakázané Mistry ve Skále. Bylo to už dávno, co se ještě krčila před ranami, které jí uštědřoval Loco, Mistr evokační magie, jen ze vzteku nad tím, že v míjení let opakuje stále stejná zaklínadla. A Bogmir, představený Klanu, zmrzačený věčnými involtacemi nenávisti, které založily proslulost klanu a o které byl Klan stále žádán, vytloukal ze svých žáků všechny lidské vzněty, hluboce zhnusen světskými záležitostmi, přesně podle Zákona odrazu nemocný zlobou, kterou probouzel ve svém vědomí.
Neměla příliš co říct na svou obhajobu, a nemyslela ani, že by ji někdo vyslechl. Mrtví, které za sebou nechávala, ji obžalovávali, příbuzní právem žádali cenu krve. Klan byl obávaný, ale jeho řadoví členové tím nenáviděnější. Co zmohla magie vyčerpané čarodějnice tam, kde proti ní stáli soudci Velké rady. Unaveně sklonila hlavu. V prachu paměti těžko shledávala vzpomínky na život před Klanem, na hloupou nerozvážnost, která ji dohnala před těžká černá vrata Skály.
Byla tehdy ještě mladá a mohla jít jinou cestou, nemusela se vystavovat tak strašnému utrpení, kdyby nebyla udělala chybu. Z šílené pýchy, která ji tehdy naplňovala, z divokého vzteku, zabila. Nic potom nebylo platné zoufalství, rozdrásaná tvář, modlitby šeptané nad mrtvolou. Její zaklínadla, příliš bezmocná k navrácení života, jí pomohla vybrat cestu. Klan ji přijal do svého lůna a rozčeřená hladina okolního světa se zavřela, jako když voda pohltí černý kámen.
Soudcové si klidnými, lhostejnými pohyby rovnali svá slavnostní roucha, když souzená vstoupila.
Drobná a přepadlá v tváři, se stálým barvením poničenými vlasy, s neklidnýma poraněnýma rukama v poutech, zastavila se na místě určeném obžalovaným a věnovala jim zběžný pohled vyhaslých tmavých očí. Nebála se. Strach byl další ze zakázaných vášní, vášní, které odchovanci Skály uměli potlačit. Otočila se do publika. Lhostejně přejela očima po příbuzných obětí, po čumilech s lačnými tvářemi. Pojednou však její ústa stáhla křeč a několik kapek krve ukáplo z prokousnutého rtu.
V čestné lóži seděl Bogmir, pochmurný ve svém černém plášti a vedle něj Garmin. Omámeně se otočila a sklopila hlavu. Klan se nikdy nezastával svých žáků, leda když je nutně potřeboval. Co po ní mohou chtít, po těch letech, co s ulehčením opustila Skálu. Vzpomněla si na lavici z černého dřeva, která stávala u Bogmira v pracovně a tisíckrát zažehnaný děs se znovu vrátil. Sen, který ji někdy v noci budíval ze spánku, sen, stále se opakující sled obrazů, špička boty nadzvedávající jí bradu a bič na jejích zádech vyrážející dech, znovu hrozil s naléhavostí, která nedávala naději.
Soud začal, a L'Runiny obavy se naplnily. Mnoho neupřímných, předem připravených slov prolétlo prostorem. Zmanipulovaná obžaloba, obhajoba vynášející zatím bezúhonnou pověst, pokrytecká ujištění z úst představeného a naučené repliky o dobré pověsti Klanu ze strany soudců. A potom její vlastní řeč, mechanické blábolení o vině, kterou necítila, o lítosti, kterou už dnes ani neznala a o vděčnosti, pro kterou nebyl důvod. Nakonec Garmin předal soudcům několik hřiven zlata, zaskočené rodiny obětí byly vypoklonkovány a biřici sňali už zcela apatické čarodějnici pouta. A pak ji Bogmirova soucit neznající ruka popadla za rameno a vyvlekla z pochmurné budovy k čekajícím koním.
Stála uprostřed místnosti a mlčky zírala na kouli z černého obsidiánu, která ležela na stole. Dobře věděla, co bude následovat. Tak jako tehdy, když poprvé vstoupila do obřadní síně Skály, měla ukázat kolik síly, magické síly, přirozeně, má. Byla to dětská hra, ale i obávaný trest, protože koule se během působení energie rozžhavovala a mohla způsobit i těžké popáleniny, když člověk nebyl opatrný, nebo když, pravda, opatrný z určitých důvodů být nesměl. Garmin a Bogmir stáli vedle ní a netvářili se zrovna přívětivě. Nadechla se tedy a vztáhla nad kámen dlaň. Pohybovala pomalu prsty, až pocítila lehké trnutí. Dlaň jí hřálo zatím příjemné teplo. Po několika minutách už teplo příjemné nebylo. Koule žhnula tmavě rudým přísvitem a vydávala žár jako rozpálená kamna. L'Rune se pálila kůže na prstech, ale v tváři se jí nehnul ani sval. Vyčkávavě se otočila k Bogumirovi. "Mistře?"
S úšklebkem zavrtěl hlavou a v čarodějce se prudce vzedmul hněv. Dávno už nebyla vyděšená rozmazlená holčička, která utekla před stínem šibenice pod černé perutě Klanu. "Mistře?" ozvala se znovu a v hlase jí nebezpečně pulzoval vztek. "Ne!"
Žena vzdorně trhla hlavou, a ruka nad koulí se sevřela v pěst. Zazněl ostrý zvuk, podobný prásknutí biče a potom se obsidián rozprskl na malé černé střípky. "Děvko."
Pěst starého čaroděje zasáhla L'Rune do obličeje. "Ty špinavá čubko." Zapotácela se, rukou se opřela o zeď. Mlčky. Bogmir sáhl za sebe a sebral se stolu těžký kožený bič.
"Zapomněla jsi na Skálu, maličká?"
Bič se mihl vzduchem a čarodějka sykla bolestí. Pak znovu. Svíjela se na zemi a lokty si zakrývala tvář. Pak se zvedla na kolena a začala zvracet. Garmin zadržel Bogmirovu trestající ruku.
"Nech ji už," řekl chladně. "Budeme ji ještě potřebovat."
L'Rune překvapeně zvedla hlavu. Zarazil ji čarodějův panovačný tón. Když opouštěla Skálu, nemíval ještě takové postavení, aby mohl okřiknout Bogmira. Musel dosáhnout nejvyššího zasvěcení, za tu dobu, co ho neviděla. Garmin.
Byl on tím, k čemu Klan směřoval? Zabiják bez soucitu, zasvěcenec bez slitování, génius bez moudrosti. Mrazivě si ji měřil světlýma očima, ve kterých zbylo málo lidského. Ostatně, pomyslela si, Garmin nikdy nebyl docela člověk. Vždyť, ušklíbla se, ani ona ne. Klan lovil své adepty v bolestných, kalných vodách. Do jeho pasti upadali elfští míšenci všech stupňů, děti narozené černým vědmám, potomci rodin dědičně zatížených lykantropií a vampyrismem, zrozenci nešťastných astrologických konstelací a potom ti, kdo se zapletli se zákonem. Přišli, roztrpčení, zoufalí, bezmocní, utekli před hrozbou šibenice, inkvizičního soudu, mučení. A Klan zajistil zbytek. Vliv Klanu zadržel ruku zákona, zaklínadla klanu v mezích možnosti vyléčila dědičná prokletí, zastavila vývoj změn a psychických poruch. Za to zaplatili žáci naprostou, otrockou poslušností a úplným podřízením se regulím Klanu. Mistři ze Skály se pyšnili tím, že nikdy nepotrestali nikoho z žáků trestem absolutním. A ti, kdo znali výchovné metody používané ve Skále, dobře věděli, že to ani nebylo nutné. Nepřizpůsobiví prostě byli umláceni a nebo v druhém, častějším případě, raději ukončili své utrpení sami.
Bogmir se botou dotkl L'Runiny ruky. "Vstaň!"
Potácivě se zvedla, dlaň přitisknutou na ústech. Toporně se uklonila, každý pohyb jí ztěžovala zhmožděná záda.
"Mistře?" Garmin se omrzele ušlíbl. "Řekni jí, ať se svleče."
Obrátil se na Bugmira. "Slyšelas?"
Souhlasně pokývla hlavou a neobratnými, tápavými pohyby začala rozepínat řádový šat Klanu, který stále ještě oblékala, i po tolika desítkách let, i když si přísahala, že se nikdy nevrátí do lůna společenství, díky němuž byla tím, čím byla. Zakrvácená černá hedvábná blůza padla na zem a odhalila záda pokrytá spletí podlitin. Zula si vysoké kožené holinky, stáhla přiléhavé nohavice a zůstala stát na studené podlaze. Na hrdle jí visel odznak Klanu, černý obsidiánový pentagram, ve změti jiných amuletů, které měnila podle potřeby.
"Není tak špatná, že?" Bogmir udělal krok dopředu a nadzdvihl ženě bradu. Jejich oči se na chvíli setkaly, potom čaroděj L´Rune odstrčil. "To postačí."
Garmin souhlasně přikývl. "Myslím, že to bude úplně stačit." Vědma udělala pohyb, jako by chtěla zvednout odhozené svršky.
"Pomalu, sestřičko. Na něco bychom málem zapomněli." Ze sedlové brašny, ležící na jednom z křesel, vyndal půl stopy dlouhou adulárovou tyč vzdáleně připomínající mužský penis.
L'Rune znechuceně zkřivila rty. Sexuální magie, kterou provozoval Klan, byla stejně zvrácená, krutá a nelidská jako ostatní ve Skále praktikované rituály. A bolestivá. Všechny erotické zážitky, kterými L'Rune s Mistry Skály prošla, byly zoufale bezútěšné, chladné a ponižující. A Garmin byl v tomto ohledu nejobávanější ze všech učitelů, jak mezi žáky, tak mezi žačkami Klanu. Teď se pomalu blížil k ženě s adulárem v ruce. "Líbí se ti to, malá?"
Jen pevně sevřela rty. Nebýt toho, že každý z nich jí mohl svými kouzly připravit opravdové peklo, neomezeně dlouho trvající, s radostí by teď použila všechnu svou destruktivní magii a rozmetala by tuhle proklatou místnost, oba muže, celou budovu, celé město ... Ale Mistři to věděli a byli připraveni. Nikdo, nikdo nebyl dost rychlý na nejvyšší zasvěcence Klanu. Byli zvyklí mít proti sobě třídu žáků, kteří sami vládli ohromujícími ničivými silami a kteří nenáviděli své učitele, stejně jako šelmy, které krotitel ovládá ranami holí. Nezaútočila, přes všechen svůj vztek. A Garmin jí přitiskl adulárový penis na podbřišek tam, kde začínaly tmavé kučeravé chloupky. I když byla zvyklá na bolest, zaječela. Měla pocit, jako by jí kámen prostoupil břichem a žhavě se dotkl vnitřností. A změnil barvu. Bledá žluť Luny přešla v krvavě červenou. Bogmir spokojeně pokýval hlavou.
"Je dokonale schopná rodit děti. Ostatně dávali jsme pozor, abychom ji případně nepřipravili o radost mateřství.“
L' Rune zmateně hleděla z jednoho na druhého. Tápala v paměti. A potom ji mrazivě zasáhla odpověď na její otázku. Existoval jen jediný rituál Klanu, který vyžadoval, kromě jiných náležitostí, také plodnou zasvěcenou čarodějnici, jeden z "květů" Skály. Byla to evokace Černé Luny, nezodpovědná, nebezpečná, riskantní predestinační technika, jejímž výsledkem bylo narození dítěte, nadaného schopnostmi, které s jistotou nemohli určit ani sami evokatéři. L'Rune si pomalu přitiskla ruce k očím a potom se jí stalo to, co už dlouhé bezútěšné roky ne. Rameny jí otřásly vzlyky, přitiskly její tělo ke kamenné zdi a plíživě naplnily šero. Pohledy čarodějů se na chvíli setkaly. Potom oba muži opustili místnost, pečlivě zavřeli dveře na závoru a zajistili je zamykací kletbou.
Znovu žila ve Skále, v rámci možností přivedená k poslušnosti, s ostříhanými vlasy, tělem pokrytým modřinami, s popáleninami, které narychlo ošetřovala ametysty přiloženými na bolestivá místa. Znovu žila ve Skále. Ale jinak… Rány dopadaly a L´Rune hledala spojence… Ne tak jako v mládí, mnohem pozorněji vážila každé ohrnutí rtů, každé pohození ramen, myšlenku, pohled. Skála je královstvím bolesti, ale ona už se necítila žačkou… smrti jsou jen cestou… a spojenci mohou být zbraní i hrází.
***
Bronxo potřásl velkou hlavou plnou zcuchaných vlasů a nerozhodně položil ženě ruku kolem pasu… „Dlouho jsme se neviděli, co…“
V Runiných očích bleskl oheň, když položila dlaň na jeho hruď a pomalu ji sunula dolů…
Když pak ležela se široce rozevřenými stehny a snažila se dýchat pod Bronxovým těžkým tělem, necítila nic… nesnažila se nic cítit, i když věděla, že se muž pohybuje v jejím lůně, že je nejspíš trhá, i když věděla, že rozkoš nepřijde….
Otevřela oči a viděla nad sebou Bronxovu tvář, porostlou silnými narezlými chlupy, jeho okrouhlé oči potažené mázdrou vzrušení… opřela se oběma rukama o jeho hruď a nadzvedla ji….
„Dusím se, bratře…“
Jen nesrozumitelně zabručel a znovu ji k sobě přitáhl srstí porostlými pažemi, až zasténala….
Bronxo byl arkantrop…, jeho při sexu změněná tvářnost nemohla čarodějnici vyděsit, ale těžké mědvědí tělo ji drtilo.. Bronxo byl arkantrop a tohle byl jeden z mála sexuálních aktů, který v jeho životě nebyl znásilněním a nekončil smrtí ženy…
Zuby medvědího muže stiskly její rameno a v okamžiku ejakulace projely kůží…
„Potřebuju do knihovny, medvěde…“ čarodějnice se choulila do černého kaftanu a přejížděla zkříženými prsty nad prokousnutým ramenem.
„Je mi to moc líto, sestřičko, nechtěl sem…“ Bronxo svěsil hlavu, necítil lítost k mrtvým ženám, které zůstávaly ležet se zakrvácenými klíny, s rozervanými hrdly, ale L´Rune byla kolegyní, byla stejně jako on poznamenaná a navíc… ona s ním do lůžka vstoupila dobrovolně….
„L´Run, omlouvám se…“
Žena zabodla své tmavé oči do jeho, teď už takřka lidských…
„Tak mi pomoz! Potřebuju Grimoár Černé luny. Potřebuju vědět, co se narodí, co se narodí, když je rituál proveden. Bojím se…“ hlas se jí zachvěl zřídka kdy procítěnou emocí „bojím, že budu bránou, kterou vstoupí něco, s čím nebudeme umět bojovat.“
„Chtějí tě použít jako…“
„Ano, jako Královnu Černé luny, jako Garminovu matraci… jako…, Bronxo, potřebuju tu knihu.“
„Když ti ji donesu, dozvědí se to, však víš…“
Pokrčila rameny „Vím.“
„A víš taky, jak se tady trestá neposlušnost…“ Bronxo zkřížil ruce na prsou a naklonil se k ženiným vlasům.
„Vím, jak se trestalo dřív… Dlouho jsem tu nebyla, věci se změnily. Garmin… teď může všechno. Proč?“
Veliké tělo muže jako by se propadlo do sebe … mohutné svaly i zuřivost rozleptané strachem.
„On se ničeho nebojí, nic necítí, nikoho nectí. L´Run… on je nejnebezpečnější ze všech.“
„Jistě, je to blázen. A vy se bojíte o svou kůži, dokonce i Bogmir. Tím spíš potřebuju tu knihu. Přines mi ji, Bronxo. Já tam nemůžu, nepustí mě přes práh… Garmin se postaral, a já nedokážu jeho zamykací kletby zrušit. Ne teď.“
„Zabije mě, sestřičko. Pomalu. Tady už se nepálí žhavým železem… tady se kosti prolévají kyselinou, tady se mrzačí za špatný pohled.“
„Vím. Potřebuju tu knihu.“ Čarodějka vstala a dotkla se úzkou rukou mužovy zarostlé tváře.
“Přines ji.“
Oči ženy byly teď jako tmavý kov… zběsilé, velitelské, odhodlané.
„Nejen Garmin je šílený.“
***
„Ta kniha tam není, hledal jsem ji, opravdu hledal….“
Stáli na ochozu jedné z hranatých věží Skály a vítr jim bral slova od úst.
„Ano, vlastně by musel být blázen, aby ji nechal v knihovně. Kurva, musím vědět… musím vědět, čím má být to dítě, Bronxo.“
Žena tiskne svou drobnou rukou silné předloktí svého průvodce…. „Medvěde, nesnesu to… po příštím novu se objeví černá Luna a já… Víš ty, že přichází, že Garmin za mnou chodí, vede řeči o moci a pak… věděls vůbec, že má po těle vypálené runy? Vymítací runy… a s takovým já mám zplodit dítě. Co dítě, zrůdu, něco, co dítětem nikdy nebude. Garmin je posedlý, ne jako my, hůř, runy ho drží na hraně lidského života, bez nich… co by z něj bez nich bylo?“
Mohutný muž se neklidně ošije… „Run, má uši všude… tebe nezabije, ale mě….“
„Jistě, mě nezabije. Já umřu při porodu… Copak nechápeš, co sem zveme? Jste zbabělci, Bronxo. Když bude potřeba, pomůžete jim s rituálem, že? Viděla jsem oltář, s pouty z preparované oceli, s runovými zámky… nečekají, že budu ležet, nečekají, že budu ležet ani po té děsivé drezůře… Co může přijít? Co uvidíme, až ho do mě vrazí pod černým měsícem? Čemu otevřeme dveře, hm? Nevíš…?“
Podívá se na ni jako mučené zvíře…
„Říkáš, že jsi přítel, Bronxo, ale nehneš ani prstem. Neznáš snad zdejší magii? Nevíš nic o adulárové tyči, nevíš, že se mnou líhá jen z pouhého vzteku?“
Čarodějka švihne rukou a nastaví tvář větru… ostrý profil proti tmavnoucímu nebi. Tvář zbitého.
Bronxo odkašle… „Našel jsem jednu knihu. Není o rituálu Černé Luny, ale… mluví se tam o něm. I o dítěti. Říká se v ní, že dcera Černé Luny umí… věci měnit.“
„Měnit věci? Jak měnit?“ Žena se náhle vyčerpaně opře o zeď. „Měnit. Ano, měnit… zvrátit řád, dívka, která nepřijde k moci přímou cestou… Had v lůžku, jed v poháru. Moje dítě… Bronxo… nechci zplodit takový hnus, takovou zákeřnost. Bohové… “ Zlomeně schýlí hlavu a zimomřivě objímá ramena… „Bohové…“
Široká ramena muže se napřímí… „Přinesu ti tu knihu… Žili jsme i tak zatraceně dlouho, co, sestřičko?“
Vyhublá tvář ženy se stáhne do grimasy úsměvu… podivného úsměvu toho, kdo jde na smrt.
„Možná příliš dlouho, bratře, moc dlouho pro ten svět dole.“
***
„Nechal jsem tě zbičovat ve stoje, doufám, že to oceňuješ, drahá.“
Čarodějka zpola visící v poutech vsazených do zdi s námahou otočí hlavu po příchozím.
„Jsi blázen, Garmine. Takhle ani nebudu schopná otěhotnět. Prázdný lůno ti zbude po tanci s černým měsícem.“
„Čubko..“ Vysoký muž v černém uchopí ženu za vlasy a udeří jí hlavou o kameny zdi. „Čubko, ty zvrácená děvko, špinavá přízemní couro… Cos myslela… že budeš hrát své vlastní hry? Intrikovat? Ukážu ti to tvé polozvíře, jak se plazí se zpřeráženými kostmi. Přijímalas ho, pářila ses s ním ve stejné době, jako se mnou. Ty špinavá… kurvo.“ Znovu uhodí nahou ženu do tváře a přejde k nízkým dveřím kobky.
„Mám chuť nechat ti rozpárat břicho a vyndat všechno, co z tebe ještě dělá ženu. Rozpárat zaživa…“ Čaroděj nenávistně syčí do zbídačelých zad zbičované. Kůže je prosekaná, zaschlá krev pokrývá lýtka, ulpívá na úzkých kotnících….
„Neuděláš to.“ L´Runin hlas zní vyčerpaně, hluše. „Neuděláš to, protože mě potřebuješ. Atara je příliš stará, Viviana neplodná a Rosamunda jen děvka bez magických schopností. Zabili byste mě přece už dávno, kdybyste nečekali…. Garmine, my nemáme společný cíl, jako ho nemá odsouzenec a kat… jen jdeme jednou cestou. Co budeš dělat s tím dítětem? Vložíš ho do kolébky nějakého krále?“
Namáhavě polkne a pak zvrátí hlavu… „Garmine, ani nevíš, jak tebou pohrdám. Biješ mě… Dobrá, biješ mě jako opilý sedlák svou starou. To je to, co v tobě zůstalo ze světa dole? Máme počít dítě, tedy mě musíš bít? Hlupáku…“
„Postarám se ti o zábavu hodnou moudré ženy, čarodějnice. Máš pravdu, musím tě udržet při životě… ale až počneš, postarám se, abys nemohla nic… Devět měsíců přivázaná k lůžku, v tichu, ve tmě… Zapomeneš, žes kdy něco chtěla, po něčem toužila… A když přijde smrt, přijmeš ji tiše.“
Přistoupí k ženě a dotkne se chladnými rty jejího krku. „Tiše, jako když se zalkne pták…“
Když dveře zapadnou, ozve se suchý vzlyk. Slzy ve Skále netryskají.
Chodba, dlouhá jako noc beze spánku… kroky se v ní rozléhají a odrážejí se od tmavých stěn…
„Jestlipak víš, kam tě vedu? Mám pro tebe překvapení, má milá…“
Žena zimomřivě přitáhne k tělu černý kaftan… nadechne se… a neřekne nic. Měří chodbu kroky, připravuje se, ve svalech opakuje pohyby…
Čaroděj na ni ostře pohlédne: „Změnila ses, L´Rune, Bogmir myslel, že tě bič dokáže udržet. Jsi jen obyčejná coura… drž, a ušetřím tě, stavěj se na zadní a dopadneš…“ Odplivl si. „Však uvidíš.“
Dveře, silné dřevo a zámky, runy jako všude. Garmin zamumlá zaklínadlo a čarodějka se nadechne… už už cítí pach smrti, pach nevyslovitelné bolesti, pach mučírny… dveře se otevřou a žena zatne svaly břicha…
Na kamenném stole leží Bronxo… ne, leží tam to, co zbylo z Bronxa, ale dosud to má oči, oči, které hledí nechápavě a šokovaně jako oči těch, kdo prošli nesnesitelným utrpením. To, v čem se dá ještě poznat tvář, je pozoruhodně klidné, pozoruhodně klidné na to, že většina jeho potrhaných střev visí ze stolu, že jeho břicho bylo nad vší pochybnost rozleptáno nějakou tekutinou, která odhalila žebra…
„Vidíš, žije… ještě žije.“ Garmin zkřiví tvář do úšklebku a obrání se ke své drobné průvodkyni. Chce vidět děs v jejích očích, čeká ho, potřebuje ho k tomu, aby se cítil mužem, aby mohl pod Černou Lunou ulehnout na její břicho a vzít si to, co mu patří.
L´Rune polkne. „Bronxo…“ řekne tichým, laskavým hlasem a když se hlava medvědího muže nepatrně zachvěje, pohne čarodějka rukou. Jen jediný pohyb a smrt milosrdně přijde.
„Kurvo..“ pěst dopadne na skráň čarodějnice a odhodí ji ke zdi… „ty děvko… jak se opovažuješ…“ Žena přitahuje nohy k břichu, aby se chránila před kopanci a zakrývá si tvář…. „Uvidíme, jak budeš vypadat bez kůže…“
Výhružka L´Rune zvedne na kolena, pozdvihne ruku proti muži a zasyčí... Ví, že nedokáže dlouho zadržet Garminův hněv, ale její vlastní nenávist jí nedovolí prosit. Výboj energie šlehne od muže směrem k ní, srazí se s jejím zaklínadlem a náraz otřese kobkou, shodí zmučené mrtvé tělo ze stolu a zhasí klamný plamen pochodní. Čarodějka se překulí za stůl a znovu se nadechne… začátek. Tohle je jen začátek. Garmin sykne a ohnivý jazyk spolkne část kamenné desky stolu jako obří tlama… Žena stiskne zuby a pak odpoví…
Najednou hřmění ustane… Místností se lije jasné chladné světlo. Povědomé. Vzhlédne a pak potácivě vstane, dlaň plnou krve, která jí teče z rozbitého nosu. „Mistře Bogmire…“
Představený stojí ve dveřích a chladně se rozhlíží po místnosti. Pak jeho pohled padne na mrtvolu. „Garmine, vysvětli mi to!“ řekne ledově. A Garmin, poprvé za dobu od Runina návratu do Skály, znejistí.
„Umučils Bronxa, nechals zmrskat to děvče… Myslíš, že bude po tom všem schopna přijmou tvoje sémě? Tohle byla a je škola, to si pamatuj. Místo studií…“
Čarodějka opřená o stěnu se tlumeně usykne a stařec se k ní káravě obrátí. „Ano, poslušnost je morkem všeho, ale tohle… přesahuje mez, Garmine. Nezapomínej na své runy, nezapomínej na runy na své kůži… synu.
Garmin skloní hlavu a žena si ho měří s náhle probuzeným zájmem. Runy. Nikdo není neporazitelný. Ty runy…
Bogmir vezme svou žačku pevně za popálené předloktí… „Pojď, nechám ti to ošetřit. A pak uděláš co ti řeknu, tak jako vždycky.“
Jeho hlas teď zní nízko, vyvolává vzpomínky, znovu cítí ruku, která jí tenkrát sevřela bradu, oči jako kameny… bezmoc… L´Rune pohodí hlavou, je to nepřítel, opakuje si, nepřítel, ale pak se starcova ruka mihne před jejíma očima a je konec. Vyhublé tělo se sesune na dlažbu a Bogmir se nad ním nakloní. Rozhrne kaftan, sjede rukou po zádech pokrytých šrámy, sune prsty po propadlém břiše… Pak zdvihne ženu ze země a tvrdě pohlédne Garminovi do očí. „Je zbídačelá, ale bude bojovat. Příliš dlouho byla pryč, odvykla… A je to žena, nepodřídí se ti. Mysli na runy na své kůži a připravuj se, protože tenhle boj nemusíš vyhrát.“
Potěžká ženu ve své náruči a opovržlivě ukáže bradou. „A teď ukliď to svinstvo, synu.“