Písně čarodějnice
Proč musím vidět?
Tvář svojí pravdy
proč musím vidět
žrát bolest jak hlínu
přes všechnu trpkost
mrzačit jiné
a zaklínadly
se lidskosti zříkat
odvary hořké polykat večer
budit se hrůzou
ze snů o krvi
Jsme si trestem
Jsme jeden druhému trestem
jak led a plamen nehřející ruce
pokora k času
tak jako zlé runy
ztřísněný kámen
zneužité květy
nesprávné cíle
zkomolená slova
zrcadlo černé
ukazující tváře
zkřivené hněvem
však s pohledy netečnými
Cítím se být vlkem
Cítím se být vlkem
tedy i žiju jako vlk
a zabíjím jako vlk
tedy se živím krvavým masem
a moje volání noční
je určeno mým šedým bratřím
Probuzení
V košíku hrudi
v náruči kostí
najdu tvý srdce
zběsilý srdce,
teď hrudku prachu
po krvi poznáš, kdo tě to budí
o chuti
po chuti poznáš, kdo si to vzpomněl
kdo k tobě přišel
kdo tvoji čepel po letech hladí
po letech leští
ústy a kůží
v ošatce žeber
procitá srdce
jako had
Krev
Kde se v nás bere ta touha
udeřit oštěpem do štítu
a po nesmyslných rituálech
vraždit
kde se v nás bere ta touha
jako psi ztratit vědomí
prolévat krev
ještě stále šťastně rozjaření
sledovat
výrony teplé husté rudé tekutiny
připíjet si jí
připíjet si jí na vítězství
Volání
Jen nástrojem volání jste
do noci
do podzimu
v kamenech
v kůře
ve vlčím zpěvu
patříte tomu
kdo mě v těch nocích
v oprátkách kouře
přinutil křičet
tomu, kdo prošel časem,
aby se mě dotkl
a zanechal ránu
Vina
Padá to snad i na moji hlavu?
Hlína v mých dlaních,
zelené stvoly, zelené lístky
oměj tu kvete, byli jsme pány
rulík se leskne, vracet jsme chtěli
zdraví
v poryvech noci jablíčka s trny
jen kvůli lásce jsme polykali.
Padá to snad i na moji hlavu?
Děti vám umírají
omámené.
Pán mrazu
V sivých vlasech
hrudky ledu
jak kost prsty
kůru hladí
tmavé jizvy – runy v kůži
v černém plášti kresba hada
vždycky znovu
bičem mrazu vichrem švihá
zjizví záda
nikdy nedá
opuštění,
slitování
nikdy z koně nesesedne
nikdy hřebce nezastaví
dokud bolest neumlčí
ruky stiskem.
Tváře ve tmě
Ty tváře ve tmě
jsou nepřátelé
nebo mí bratři?
Srdce v mé hrudi
kolik má z lidí
ze zvířat kolik
Má touha v noci
co když se vzbudí
nevčasně vzbudí
Který pak člověk
bez ošklivosti
pohlédne na mě?
Zbloudilá – píseň bojovnice
Jak obvazy z ran
si strháme šat
čepele umlklé
do rukou znovu vezmem
opět vstoupíme do lůžek bělovlasých mužů
(po tolika letech)
až těla zjizvená jak kůra stromu
k mému si lehnou
drsná ruka mi odhrne vlasy
z mých divých očí
zvedne mi bradu
obratné prsty přibrousí potom
mou dýku pokrytou rezem