Neopagan aneb Návraty ke kořenům
Návraty ke kořenům
„Vše, co hledáme, už jsme jednou ztratili.“ říká známá magická poučka. A my ztratili opravdu mnohé …
Je otázkou, do jaké míry za to může věk Vodnáře, ale záležitosti duchovní zažívají v našich časech nebývalý rozkvět. Křesťanská církev ztratila část svého represivního vlivu, za pálení rozmarýnu při měsíci už nečekáme plameny pekelné, ba ani světské, a obléct volný hábit a cítit se druidem je přeci tak lákavé. Kdesi v prachu paměti leží nepřeberné bohatství rituálů, čar a polozapomenutých vzývání. Stačí si vybrat a pak už jen povolit ohlávku magickým silám v sobě. Nebo raději ne?
Chrám ve stínu dubu a lípy
Většina čarodějných postupů „magia naturalis“ neboli magie přirozené vychází ze starých ritů pohanských obřadníků a moudrých žen, kteří si je předávali z generace na generaci, po celá staletí až do doby, kdy sekery podťaly posvátné háje a pak potají ochraňovali plamínek dohořívající víry v duchy povětří a vod, stromů a země. Proč je jejich víra tak blízká dnešnímu člověku, žijícímu v době diametrálně odlišné?
Odpověď je jednoduchá. To proto, že je stále živá a funkční. Imaginativní magie, magie rostlin a kamenů přináší pomoc a jediný předpoklad, který je bezpodmínečně nutné splnit před tím, než ji začneme praktikovat, je zbavit se arogance, kterou člověk pociťuje k tomu, co pochází z přírody, ať už jde o přírodu, která nás obklopuje, nebo o vlastní animalitu.
Pohanské náboženské systémy také naplňují lidskou potřebu víry bez toho, aby braly člověku svobodu, nebojují s hypotetickým hříchem, ale přijímají člověka s jeho vášněmi, strachy, touhami a nectnostmi takového, jakým ho příroda stvořila. Jejich bohoslužbu můžete celebrovat bez prostředníků, zpovídat se bez lidských uší, očistit se, aniž byste se cítili pokořeni a na místě, které jste si za chrám určili sami. Také právě proto teď prožívá takový rozmach keltská mystika, vrací se neprávem zapomenutý slovanský pantheon a z ran utržených v letech fašismu se vzpamatovává runová magie starých seveřanů.
Není toho všeho najednou moc, nabízí se otázka. Nejde jen o módu, hru pro romantické mládí, nebo dokonce o nějaký vychytralý marketingový tah? Trocha obezřetnosti nezaškodí a my se můžeme vydat na malou exkurzi do minulosti.
Něco za něco
Traduje se půvabná historka o českých vesničanech, kteří se někdy v polovině 10 století hodlali uctít křesťanského Boha a jeho svaté i naplnili bečku pivem a odvezli ji do chrámu jako obětinu. Samozřejmě se se zlou potázali, ale téměř anekdotický příběh dobře ilustruje způsob praktikování víry, který byl naším předkům blízký. K bečce piva totiž vesničané přidali nejen prosby, ale i výhružky, co udělají, když jejich prosby nebudou splněny:“... pakliže tak neuděláš, nebudeme před tebou šíje ukláněti, nebudeme ti svítit svíce, neprokážeme ti nijaké úcty.“ To svědčí o velmi rovnoprávném pojímání božství a pragmatickém chování, které je, netřeba si dělat iluze, blízké i moderním Čechům. Možná by to s ateismem v našem národě nebylo tak horké, kdyby bylo náboženství prezentováno tímto způsobem. Ale dost spekulací. Nejen pohanství, ale i magie totiž funguje na neúprosném základě výměny. A pragmatismus? Ten k magii patří, on je tou pojistkou, která nám brání zabloudit ve snovém světě zaklínadel šeptaných větru.
Jezdec rozumu sedlá koně imaginace
Mnohokrát jsem se už setkala s názorem, že druidové, šamani, zaklínači, hadači a čarodějnice byli lidé nebývale ušlechtilí a čistí. Vždycky jsem podobné naděje zklamala. Byli to především lidé schopní a cílevědomí, jejich vzdělávání ani vzdáleně nepřipomínalo pohádku a většinou si byli velmi dobře vědomi svých slabých míst. Byli často poslední instancí, na kterou se jejich sousedé obraceli a ne všechno, co ve svých „funkcích“ konali, byli vznešené. Lidská povaha se po tisíce let nemění a tak i přání zůstávají stále stejná. Láska, štěstí, zdar, početí potomstva a vítězství, ale i zkáza nepřátel a vyhnání plodu. Pokud budeme chtít přijmout jejich odkaz, nebude jen sladký. A rada, kterou nám přes prahy věků mohou dát? „Ten, kdo podlehne pocitu vlastní výjimečnosti, v magii takřka jistě zbloudí a ten, kdo žádá nemožné, nedosáhne ničeho.“